Tento Biblický princip moc křesťanů rádo nemá, a přesto je nanejvýš důležitý. Mluvíme o podřízení se.

Období rebelie

Byla doba, kdy “Husákovy děti” rebelovali proti všemu. Byl “komunismus” a každé opovrhování autoritou bylo považováno za projev boje proti preletariátu. Poslouchat zakázanou muziku, nebo číst cenzrovanou literaturu v nás vytvářel pocit svobody v nesvobodné zemi. To zakázané jablko přeci tak chutnalo. Rebelovat, opovrhovat, neposlouchat, nepodřizovat se a mít jen svojí hlavu bylo to jak jsme mnozí žili. A pak nás našel Kristus.

Dlouhovlasá mánička se nechala ostříhat, protože “cožpak nás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou?” (1.Korintským 11:14). Death-metalista odhodil své oblíbené triko s mrtvolami a otevřenými hroby protože, “zlého se chraňte v každé podobě” (1.Tesalonickým 5:22). A z práce už najednou nenosíme domů toaletní papír, protože “kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.” (Efezkým 4:28). Ty vnější změny v životě křesťana jsou nejvíce viditelné, ale Bůh pracuje hlouběji v našem srdci. Na řadu přijde odpuštění, láska a víra, poslušnost Božímu slovu a podřízení se, bohem daným autoritám v našem životě.

Biblická rebelie

Rebelie a pýcha má kořen, tedy svůj počátek, v Bibli. Byl to Lucifer, Světlonoš, který se chtěl vyvýšit nad Boha jak se píše v Izajáš 14:12-15.

Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů. A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Satan navedl Evu již v Edenu, ať neposlouchá Boha a v 1.Mojžíšově zpochybňuje Boží Slovo a Boží charakter. “Bůh si nepřeje vaše dobro. Bůh vám zamlčuje věci. Bůh vám nedává to nejlepší. ”

Pokud takovo mysl o našem Stvořiteli přijmeme, je pak užjednoduché jeho Slovo odmítnout s tím, že vím sám přeci nejlíp. Odmítáme pak proroky, či jiné boží posly (angellos – poslaní, kam patří třeba i Pastor lokální církve/místního sboru). Tací byli i křesťané v ranné církvi v Korintu, kteří odmítali Pavlovu autoritu a nechtěli jej přijmout, ani jeho rady. Nejhorší pak byli ti, kteří se nepodříli nikomu. Zní to velice hezky, velmi duchovně když někdo říká: “Já poslouchám jen Krista”, jenže to je právě ta rebelie a znak nepodřízenosti.

Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. (1Korintským 1:12)

Ti ostatní byli pokorní natolik, že měli své míto, měli duchovní vedení, měli bohem danou autoritu ve svém životě, zatímco ti druzí se nepodřídili nikomu, ale aby to tak nevypadalo, tvrdili, že se podřizují jen Kristu. Jenže je to právě Kristus, který ustanovil vedení církví, ustanovil pastýře, kteří se starají o své stádo. Takže, kde ti je stádo, milý křesťane? Kam patříš? Kdo je tvůj Pastor, tvůj pastýř?

“…jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele,…” (Efezkým 4:11)

Oklamání rebelie

Hlavním problémem vzpoury a emocionální rebelie je, že přináší oklamání. Funguje to asi takhle. Něco se vám nelíbí, třeba to, že v práci povýší vašeho kolegu a ne vás. To se dotkne vašich emocí, které se vzbouří proti pravdě a vy začnete svého šéfa, i svého kolegu pomlouvat. Hněv, emoce, vám zatemnili mysl a stali jste se zlým, ačkoliv všem ostatním tvrdíte, že zlí jsou ti druzí. A ten nejhorší bod je, že tomu opravdu věříte, že děláte dobro. Takhle rebeloval Lucifer proti Bohu když proti němu zvedl vzpouru. A náboženští farizejové si také mysleli že činí Bohu dobro, když křižovali Ježíše. Musíme si dát velmi dobrý pozor, abychom přijímali Boží Slovo v pravdě a lásce, a ne v rebelujících emocích, které vidí svět zkresleně.

Ukázka rebelie

Takový člověk, který se ve svém srdci odmítá podřídit, pak funguje zhruba nějak takto. Může být dokonce velmi milý a přijde k vám do sboru, aby vám pomohl ve službě v církvi. Vy tohoto nového člověka se všemi seznámíte a on se dokonce může stát i velmi oblíbeným. Vše běží hladce a stojí při vás. Když pak odjedete na pár dní ze sboru, v tu chvíli začne organizovat nějakou svojí věc. Udělá domácí skupinku za vašimi zády, všechny pozve a všichni mají krásný čas a hezké společenství. Jenže on s tou skupinkou pokračuje za vašimi zády i když se vrátíte. A najednou vám přijde méně lidí na sborovou akci, protože zrovna v té samé době se odehrává ta domácí skupinka. A když na to přijdete, a zeptáte se, proč to tak dělá, řekne vám, že to nejsou vaše lidi, ale boží lidi, a že on poslouchá Krista a ne vás. A hned tu máte rozkol, tedy rozdělení církve. A už se s vámi “měří”. Pamatujete na Izajáše? “A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, .. s Nejvyšším se budu měřit.”

Na svojí obranu pak bude říkat věci jako, že špatně vedete sbor a tedy, že může do těch lidí investovat on. Že neděláte z lidí učedníky a on že ano. Že jsou to jeho kamarádi, tak proč by se s nimy nemohl setkávat a spousty dalších věcí, jen aby si pred svým svědomím obhájil, své nečestné jednání. Pak začne obvolávt všechni lidi ze sboru a zvát je k sobě na svá setkání. Když se znovu ozvete, a řeknete že odvádí ovce ze stáda, řekne o vás, že jste zákoník a že vám jde jenom o vás a ne o lidi. A nejhorší na tom všem je, že tomu všemu ten člověk skutečně věří. A tomu se říká oklamání.

Ochrana od rebelie

Ochrana od rebelie je jednoduchá a můžeme si vždy sáhnout na své vlastní srdce a ptát se. Jsem podřízen? Mám svůj sbor? Mám svého Pastora? Anebo jsem sám sobě Bohem? Ono totiž žít v podřízení není žádný med, pokud člověk nezná Boží srdce, pokud uvěří slovům hada z Edenu, že vám Bůh něco zatajuje. Jenže on je celý náš život o podřizování, nejdříve děti rodičům, později žena muži, někdy i zaměstnavateli či jiným autoritám v našem životě, ale nejvíce pak autoritám duchovním. Božímu Slovu, církvi, místnímu sboru a mému Pastoru.

Ne-rebelie či ne-pochopení

Podřízení se není slepá poslušnost, není zde tedy místo pro strach. Dokonalá láska strach vyhání a Bůh chce pro nás to nejlepší. Duchovní autorita je zde pro nás, aby pomohla naší víře, a ne aby nás manipulovala či zneužívala. Toho se bojí ti, kteří sice uvěřili v Krista, ale stále mu nedůvěřují a v hlavě jim stále dokola zní ten hadův hlas pochybností.

Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti. (2.Korintským 1:24)

Proto buďme Bohem vedeni do správného sboru, ne nezbytně tam, kam chodili už naši dědové, či naši kamarádi. Pak budeme pod autoritou o které budeme vědět, že nás tam přivedl Bůh. A v takovém podřízení je boží pomazání a požehnání.

Poutní píseň, Davidova . Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně. Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Žalm 133)